Podzim. Stromy se svlékají z listí, milenci se k sobě na lavičkách tisknou víc než v horkém létě, ptactvo a savstvo chystá zásoby na zimu, děti opět radostně zasedly do školních škamen, ulice omývá vlahý déšť od prachu, špíny a pestrých olejových skvrn, chladivý vánek pozdě k ránu čechrá vlasy dam čekajících na tramvaj do práce... Idylka? Jak pro koho, přesto dejme na chvíli klapky na oči a podívejme se, jak vidí podzim básník...
Karel Hlaváček
V podzimní šero, mlhou prosáklé,
plá měsíce zlať ve zkaleném skle,
a v ztlumeném tom svitu lampy stažené
má všecko kontury tak do mdla zamžené.
A duše zlákána svou fixní ideou
(hod cudný slavit ve svém Paláci),
vstříc do mlh vybíhá - a s dary na rukou -
však tesklivě se zpět vždy navrací.
V podzimní šero, slabě zamžené,
plá měsíc svitem lampy stažené,
a jeho kontura tak chorobně a mdle
se občas náhle zachví v řeky zrcadle.