TO JE TAK PRAVDIVÉ.

TO JE TAK PRAVDIVÉ..... 

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená a podrážděná, když 
 zjistila, že  na ni její šestiletý syn čeká u dveří. 
SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?" 
 MÁMA: "Jistě, na copak?" 
SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"  MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?",
odpověděla  žena 
 nazlobeně. 
SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za 
 hodinu?" 
MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun na hodinu." 
SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.  SYN: "Mami, můžu si půjčit 50 korun? Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš  půjčit na 
nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj 
 zpátky do svého 
 pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen
 pro 
nějakou  dětskou lehkovážnost." Chlapec potichu odešel do svého pokoje 
a zavřel za  sebou dveře. 
 Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může 
takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval A moc často si o peníze neříkal. Žena přistoupila ke dveřím do
chlapcova 
pokoje a otevřela je. "Už spíš, synku?" Zeptala se. "Ne, mami,
jsem 
 vzhůru," 
odpověděl chlapec. "Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla 
 žena. 
 "Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila.  Tady máš těch 50 
 korun, které jsi chtěl." 
 Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju," 
zajásal. Pak 
sáhl 
pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek. Žena viděla, že
 už 
 nějaké 
 peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec 
 spočítal 
všechny své peníze a pak pohlédl na matku. 
 "Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka. 

 "Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec. 
 "Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času? 
 Prosím, přijď zítra dřív. Mohli bysme spolu večeřet." 
 Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za 
 odpuštění. 
 Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně  tvrdě 
 pracují. 
Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili  s těmi, na 
kterým nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte 
sdílet 
 váš čas v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujete. 
 Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde 
 náhradu během několika hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, cítit ztrátu 
 po 
 zbytek života....      

Zkopírovala sem to pro všechny,to si přečtěte...