Misteckonadlani | Sen.....ale né můj...

Byla jsem na louce. Byla to velká louka, vyvýšená nad okolím, nad vším ostatním. Z jedné strany se rozplýval pohled na městečko. Tiché, bez života. Z druhé strany byl velký les. Jak krásně to dřevo vonělo! Chvíli jsem se tam jen tak bosa procházela a studila mě rosa. Uprostřed louky byla dlouhá růže, přenádherně vonící růžová růže. Pomalu pluly obláčky.. Pořád jsem chtěla dělat kotrmelce a bolelo mě z toho za krkem. Neustále jsem přemýšlela zda je to tady opravdové a snažila se to místo důkladně prohlédnout.
Až pak jsem si všimla vzadu opuštěné kapličky. Přišla jsem k ní, zatřepala jsem zamčenými mřížemi. Byla tam velká tma a šlo z tama chladno, ale zároveň dusno. Já jsem však věděla kde najdu klíč. Vzala jsem rýč a vykopala kolečko v trávě a tam jsem jej objevila. Když jsem vstoupila, rozsvítilo se tam. Dovnitř se muselo sejít po dvou-třech schodech dolů. Tam zespodu se zdál strop tak vysoký!.. Na každé straně bylo malé pomalované okno a vzadu na stěně socha ukřížovaného. Klekla jsem si a pozdravila. Zem byla béžová s hnědým zdobením. Potom jsem si všimla malého stolečku na který kdesi odzadu přišla malá postavička. Vypadala jako já, jen měla hustější hnědé vlasy. Byla velká asi jako můj ukazováček, neustále se dívala nějak jinam a byla taková uspěchaná. Měla dlouhé kalhoty a černou bundu. Vzájemně jsme si se poklonily. Začala mi povídat, že chce být moc šťastná, ale mě začali utíkat myšlenky jinam: co bych teď měla dělat, a co to vlastně tady dělám, a že mám moc těžké ruky a tělo. A ta malá Tereza se urazila, vyhodila mě pryč a zamčela. Chvíli jsem tam bezradně chodila, ale pak mě napadlo podívat se na místo odkud jsem vzala klíč a našla jsem tam schovaný druhý. Odemkla jsem si. Tereza ale nechtěla rozsvítit a nemluvila se mnou. Tak jsem se jí omluvila. Řekla jsem jí, že to tady vidím poprvé a netuším jak se chovat. Nakonec mi odpustila, rozsvítila a znovu jsme si poklonily. Cítila jsem takový zatuchlý vzduch. Pak jsme si o čemsi povídaly. Říkala že bych měla jít za tím, o kterým vím (řekla mu jménem) že mě opravdu miluje a že to semnou myslí vážně. Že prý jen tak jí udělám úsměv na tváři. Ale že jsem prý mladá a mám nárok zkoušet ( a vím že říkala něco o dělání těch kotoulů..) a klidně ať zkouším štěstí i jinde, ale hlavně že mám hledat vnitřní klid a štěstí. A nenervovat se. Že ačkoli cítím nahoře strach, ona ví co chce a ty obavy které neovlivní ji vždycky trápí. Že je úplně nejhlubší věc ve mě. Něco takového jsem z ní pociťovala. Musela jsem ji slíbit, že ji už budu víc poslouchat. Pak jsme se rozloučily a já si všimla, že ta podlaha je nějaká špinavá a zametla tam. Bylo to pak hezčí a jasnější. Poté jsem odešla, zamčela, uvnitř se zhaslo a já ještě chvíli chodila po louce a dělala kotouly. Už ale netuším kam jsem dala klíč.Snad jsem ho neztratila a mám ho někde u sebe, nebo je tam náhradní.. Pak jsem otevřela oči a cítím se teď nějak "nová"..