Škarohlíd

Tak jako vždycky, i tentokrát se Škarohlíd procházel ulicemi a tak jako vždycky byl špatně naladěn. Všechno ho zlobilo – počasí, šeď domů, nepřátelské výrazy ostatních. Zcela náhodou šel kolem něj Úsměv. Když Škarohlída míjel, skočil mu na obličej a usadil se tam. Ten si ho ale ve své nevrlosti vůbec nevšiml a šel se špatnou náladou dál.
Když ho potkávali ostatní lidé, srdečně ho zdravili a zdálo se, že jsou všichni rádi, že ho vidí. Škarohlíd se tomu velice podivil[rozbal] a proti své vůli se začal cítit o něco lépe. Stále více lidí se na něj usmívalo a pokyvovalo na pozdrav. U stánku s květinami dostal dokonce slunečnici a květinářka mu popřála krásný den. Dokonce i domy najednou působily méně šedě, náměstí dokonce vypadalo docela pěkně. I nebe se dnes zdálo být modřejší – a tam, není to snad slu nce? Když přišel Škarohlíd domů a svlékl bundu, uviděl se v zrcadle. S úsměvem na rtech. Byl velice spokojený!