Pálení čarodějnic

Pálení čarodějnic

Pálení čarodějnic je jako většina lidových obyčejů pozůstatkem pohanských rituálů, které se postupně vyvíjely.Umisťování figurín čarodějnic na hranici může posilovat víru v to, že zvláště ženy mají magickou noc. Ohně se pálily po celém českém území, většinou na kopcích. Věřilo se, že odeženou čarodějnice, a to i tím, že se do vzduchu vyhazovala zapálená košťata.

Jak vlastně taková klasická Ježibaba či Čarodejnice vypadá? Svou postavou připomíná Ježibaba jakoukoliv obyčejnou stařenku. Ze zvláštních znamení lze připomenout velký nos, výrazně čnějící zuby a rozcuchané šedé vlasy, které jí za letu vlají z pod šátku nebo z pod čepice. Rozeznat ji od lidské stařeny je nejsnazší právě ve vzduchu. Ježibaba polétavá ovšem nelétá za každého počasí a v každé denní době, nejčastěji je možno ji v povětří vidět za úplňku, za bouřlivých nocí. Do vzduchu se na koštěti nedostaly jen tak. Musely si nejprve připravit magickou mast a tou si natřít tělo, zejména oblast podpaždí, krku a břicha. Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla.
Podle pověr se čarodějnicemi stávaly ženy, které obcovaly s ďáblem. Létaly na pometlu nebo jezdily na kozlovi, na němž obkročmo nahá baba jezdila. Jejich noční výlety trvaly až do svítání, než zakokrhal kohout.