Rokle...
Na kraji temné rokle žil poustevník. V ten kraj se nikdy nikdo z blízka a ni z daleka nepřiblížil. Nebylo to tím, že by pověry, pohádky nebo báje zatemnily mysl.
Byl to kraj, o kterém se vědělo, že se tam odehrávaly a odehrávají divné věci.
Jen poustevník znal tajemství temné rokle.
Čas od času oko potkalo oko a svět se otočil.
Jen poustevník věděl, co se opravdu skrývá na dně rokle.
Labyrint k labyrintu se skládá a není to jen pouhá náhoda.
Však existují ti, co srdce mají pravé, smysly ryzí, ale rozum jim chybí.
Ti se vydají do rokle bez úzkosti, strachu o svůj život.
Potkají oko, naleznou labyrint a poznají i nemožné.
Rokle se rozvírá, pouští ty, co vpluli do jejích zákoutí.
Nejsou stejní.
Většina z nich má úsměv na tváři, do života jim slunce vchází. Však kdo vešel bez srdce a ryzích smyslů vrací se zmatený, nemá cíl.
Je jak v poli ztracený.
Kam vlastně šly ty rány živé? Zacelily se v rokli hluboké?
Nebyli jsme tam my, ale někdo jiný?
Vlci, ptáci, draci jsou v labyrintu schovaní, nemají pozemský život slíbený.
Vešli jsme tam bez váhání, bez rozumu.
Ale neměli jsme víc rozumu než ti, co do rokle se vejít bojí?
Byl to kraj, o kterém se vědělo, že se tam odehrávaly a odehrávají divné věci.
Jen poustevník znal tajemství temné rokle.
Čas od času oko potkalo oko a svět se otočil.
Jen poustevník věděl, co se opravdu skrývá na dně rokle.
Labyrint k labyrintu se skládá a není to jen pouhá náhoda.
Však existují ti, co srdce mají pravé, smysly ryzí, ale rozum jim chybí.
Ti se vydají do rokle bez úzkosti, strachu o svůj život.
Potkají oko, naleznou labyrint a poznají i nemožné.
Rokle se rozvírá, pouští ty, co vpluli do jejích zákoutí.
Nejsou stejní.
Většina z nich má úsměv na tváři, do života jim slunce vchází. Však kdo vešel bez srdce a ryzích smyslů vrací se zmatený, nemá cíl.
Je jak v poli ztracený.
Kam vlastně šly ty rány živé? Zacelily se v rokli hluboké?
Nebyli jsme tam my, ale někdo jiný?
Vlci, ptáci, draci jsou v labyrintu schovaní, nemají pozemský život slíbený.
Vešli jsme tam bez váhání, bez rozumu.
Ale neměli jsme víc rozumu než ti, co do rokle se vejít bojí?
Nejistota..
Nejistota
Nevnímám okolní svět. Jen nehybně sedím a hledím do dáli. Uvnitř, uvnitř sebe, cítím nejistotu. Celý můj život mi připadá jako domeček z karet. Tyčí se na vrcholu slávy a plánuje, co udělá, aby byl ještě výš. Jenže než to dokáže zrealizovat, zafouká vítr, co vítr, stačí nepatrný závan, a náhle je z něj pouze několik ubohých a bezvýznamných třísek. V ten moment, kdy se ocitám na samém dně, mi připadá, že mi celá noční obloha padá na hlavu. Obří deka temna mě obmotává dokola a svazuje mne jako mumii. Nejsem schopna obrany, jen oči plné slz. Nic netrvá věčně. Bohužel to nejkrásnější trvá nejkratší dobu, kdežto ze dna se na výsluní leze zatraceně dlouho a než se znovu dotkneš vrcholu, může být už pozdě.
Nevnímám okolní svět. Jen nehybně sedím a hledím do dáli. Uvnitř, uvnitř sebe, cítím nejistotu. Celý můj život mi připadá jako domeček z karet. Tyčí se na vrcholu slávy a plánuje, co udělá, aby byl ještě výš. Jenže než to dokáže zrealizovat, zafouká vítr, co vítr, stačí nepatrný závan, a náhle je z něj pouze několik ubohých a bezvýznamných třísek. V ten moment, kdy se ocitám na samém dně, mi připadá, že mi celá noční obloha padá na hlavu. Obří deka temna mě obmotává dokola a svazuje mne jako mumii. Nejsem schopna obrany, jen oči plné slz. Nic netrvá věčně. Bohužel to nejkrásnější trvá nejkratší dobu, kdežto ze dna se na výsluní leze zatraceně dlouho a než se znovu dotkneš vrcholu, může být už pozdě.
Anděl
Anděl
Nebe spadlo na zem a anděl sešel po obyčejných schodech, černých jak uhel a oprýskaných, jako by byly staré milióny let. Usmál se na mne, až se mi kolena podlomila. S úžasem jsem se ho zeptala, proč jde po těch starých oprýskaných schodech, když hned vedle má nádherné mramorové se sametem a zlatým zábradlím. Opět se na mě usmál a pak pravil: proč chodit po krásných schodech, které jsou dělány jen proto, aby se líbily každému na pohled a přitom za chvíli vymyslí někdo další schody a tady na ty se zapomene stejně, jako se zapomělo tady na ty. Co z toho tedy plyne, zeptala jsem se anděla, který mi svou moudrostí učaroval. Zamysli se nad tím, teprve až na to přijdeš sama, tak tehdy pochopíš, proč jsem šel po starých schodech a ne po těch nových...
Nebe spadlo na zem a anděl sešel po obyčejných schodech, černých jak uhel a oprýskaných, jako by byly staré milióny let. Usmál se na mne, až se mi kolena podlomila. S úžasem jsem se ho zeptala, proč jde po těch starých oprýskaných schodech, když hned vedle má nádherné mramorové se sametem a zlatým zábradlím. Opět se na mě usmál a pak pravil: proč chodit po krásných schodech, které jsou dělány jen proto, aby se líbily každému na pohled a přitom za chvíli vymyslí někdo další schody a tady na ty se zapomene stejně, jako se zapomělo tady na ty. Co z toho tedy plyne, zeptala jsem se anděla, který mi svou moudrostí učaroval. Zamysli se nad tím, teprve až na to přijdeš sama, tak tehdy pochopíš, proč jsem šel po starých schodech a ne po těch nových...
Touha
Touha
Touhy snění svitu měsíce, poznat i zapomenout slzy úsměv často střídající se. Volnost ptačích stromů vyměnit za maják oceánů. Pohled očí prachem pouští zalité, kde pramen vyvěrá. Zašeptat malé velké hlouposti, když slunce z vln se narodí a vzhůru se vznést. Moudra starých knih prolistovat s dojetím, vzpomínky bolestí i radostí prodám písním z hvězd přicházející. Nejenom pro lásku obejít kulatý svět. Kdo ví, co poznám v pláních modravých, když k ránu procitám , možná , sen úsměvu bez divadelní masky se šklebící? Někdo mi říká ,drž se a splň si své sny . Nehleď již ke svitu luny a proto našlapuj tiše, uslyšíš píseň hvězd vzdálených, ochutnej třpyt vín červených, poznej koloběh života uběhlého času. Odešel ten čas, který jsi pouze proplakala, vždyť znáš tu sílu, sílu oceánů v modravých dálavách. Dostala jsi dar, prý je to dar úsměvu. Je to dar, který nic nestojí, při pohledu růží rudých. Ty však víš, že ty růže rudé mají trny ostré a velmi často bolavé. A proto našlapuj tiše, uslyšíš tu dávnou píseň hvězd vzdálených. Krok za krokem kráčej výš a výš . Tam vysoko je vidět luny třpyt. Nebo radši použij svůj dar, dar úsměvu. Ten dar dá ti křídla, jsou to křídla andělů a s nimi doletíš až k slunci paprskům. Do dálav větších a hřejivých...
Touhy snění svitu měsíce, poznat i zapomenout slzy úsměv často střídající se. Volnost ptačích stromů vyměnit za maják oceánů. Pohled očí prachem pouští zalité, kde pramen vyvěrá. Zašeptat malé velké hlouposti, když slunce z vln se narodí a vzhůru se vznést. Moudra starých knih prolistovat s dojetím, vzpomínky bolestí i radostí prodám písním z hvězd přicházející. Nejenom pro lásku obejít kulatý svět. Kdo ví, co poznám v pláních modravých, když k ránu procitám , možná , sen úsměvu bez divadelní masky se šklebící? Někdo mi říká ,drž se a splň si své sny . Nehleď již ke svitu luny a proto našlapuj tiše, uslyšíš píseň hvězd vzdálených, ochutnej třpyt vín červených, poznej koloběh života uběhlého času. Odešel ten čas, který jsi pouze proplakala, vždyť znáš tu sílu, sílu oceánů v modravých dálavách. Dostala jsi dar, prý je to dar úsměvu. Je to dar, který nic nestojí, při pohledu růží rudých. Ty však víš, že ty růže rudé mají trny ostré a velmi často bolavé. A proto našlapuj tiše, uslyšíš tu dávnou píseň hvězd vzdálených. Krok za krokem kráčej výš a výš . Tam vysoko je vidět luny třpyt. Nebo radši použij svůj dar, dar úsměvu. Ten dar dá ti křídla, jsou to křídla andělů a s nimi doletíš až k slunci paprskům. Do dálav větších a hřejivých...
Dešťová víla..
Vějířky kapek
dešťové víly
v jediný vodopád
ráno se slily.
Tančí si po střechách,
bubnuje do okapů,
jen se mi vysmívá,
že kalužemi šlapu.
Šibalka víla,
ač mokrá, je tak milá,
copak se na ni mohu zlobit,
když kučery kapkami začne mi zdobit?
Ulice dávno se vylidnily
poťouchlým kouzlem té dešťové víly.
Jenom já, trochu ze zvědavosti
vyčkávám v její přítomnosti
a v uších zní starý song
z gramofonu,
duší mi propršel každý z těch tónů..
..zpívat jako déšť a tančit jako on..
dešťové víly
v jediný vodopád
ráno se slily.
Tančí si po střechách,
bubnuje do okapů,
jen se mi vysmívá,
že kalužemi šlapu.
Šibalka víla,
ač mokrá, je tak milá,
copak se na ni mohu zlobit,
když kučery kapkami začne mi zdobit?
Ulice dávno se vylidnily
poťouchlým kouzlem té dešťové víly.
Jenom já, trochu ze zvědavosti
vyčkávám v její přítomnosti
a v uších zní starý song
z gramofonu,
duší mi propršel každý z těch tónů..
..zpívat jako déšť a tančit jako on..